OBYVATELSTVO RUSKA
Rusko je osmým nejlidnatějším státem světa, avšak počet jeho obyvatel od 90. let klesá; odhad pro rok 2006 hovoří o 142 754 000 obyvatelích, což je o 2,5 miliónu méně než při oficiálním sčítání roku 2002. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (přes 100 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná - proto činí průměrná hustota osídlení pouhých 8 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán ad.), nejvíce se naopak vylidňuje jednak severovýchod, jednak oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). Průměrná délka života je 67 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 60,5 roku u mužů a 74 u že
DĚJINY RUSKA
Roku 1462 se stal moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a Rusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území - Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552 - 1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltickému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedení samoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.
Rozmach Ruska v 18. století
Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku 1697 s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po Evropě. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit povstání střelců. Roku 1700 podepsal s Tureckem smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se Švédskem o Pobaltí, čímž začala Severní válka trvající 21 roků. Již roku 1702 získal Petr Veliký území v ústí Něvy, kde založil Petrohrad, který se stal roku 1712 ruským hlavním městem. Roku 1709 zvítězil nad švédským vojskem v bitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo Livonsko, Estonsko, Ingrie a část Karélie s Vyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo na Baltu. Petr se též angažoval na Kavkaze, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou Turků. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ale vše se změnilo nástupem Kateřiny II. Veliké. Tato žena Petra III. zavedla v Rusku tzv. „osvícený absolutismus.“ Od roku 1768 válčilo Rusko s Tureckem, které mu vyhlásilo válku. Roku 1770 ruská armáda i černomořské loďstvo porazily Turky a vojska obsadila Krym, a o čtyři roky později skončila První rusko-turecká válka podepsáním mírové smlouvy, díky níž získalo Rusko některá turecká území v Evropě a ruské loďstvo právo svobodné plavby úžinami Bospor a Dardanely. Roku 1773 se prohlásil Jemeljan Ivanovič Pugačov za cara Petra III. a došlo k mohutnému povstání, které skončilo až v lednu 1775 Pugačovovou popravou. V letech 1787 - 1791 probíhala Druhá rusko-turecká válka, po níž Rusko posunulo svoji jihozápadní hranici až k Dněstru a potvrdilo výsledky první války. Rusko se též účastnilo Trojího dělení Polska, při kterém postupně získalo ukrajinská, běloruská a litevská území, kde Poláci žili v menšině. Rusko se tak na prahu 19. století stalo světovou supervelmocí.
19. století
Počátkem 19. století byl v Rusku absolutistický režim, který se soustředil zejména na feudální nevolnickou zemědělskou výrobu. Rozvoj průmyslu, jehož základy byly položené v 18. století, byl bržděn konzervativní technikou a nucenou prací. Světové velmoci postupně předháněly Rusko i tam, kde byla docela slušná výroba (např. produkce litiny), a to i několikanásobně. Rusko dále zaostávalo v rozvoji dopravy, vázla těžba přírodních zdrojů. Přes to všechno se jednalo o silný stát, který stále zvětšoval svoji rozlohu. V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. O rok později přešly do ruského poddanství národy Gruzie. V tomto období se Rusko angažovalo ve válce proti Napoleonovi. Ten roku 1812 i za pomoci polského vojska vpadl do země, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem. Ruská armáda poté vtrhla do Varšavského knížectví, které obsadila a roku 1815 bylo na jeho části, kterou určil Vídeňský kongres, ustaveno Království polské pod přímým ruským vlivem. Ve dvacátých letech byla k Rusku připojena území, která byla předtím pod tureckou či perskou nadvládou - severní Ázerbajdžán, východní Arménie a Besarábie. Do poloviny 19. století získalo Rusko též Kazachstán a postupně ovládlo další feudální státy ve Střední Asii. Na Dálném východě Rusko získalo Přímoří a ovládlo Aljašku, kterou ovšem car Alexandr II. Nikolajevič prodal roku 1867 USA. Významnou úlohu v dějinách Ruska hrála Krymská válka v letech 1853 - 1856, po níž došlo k oslabení státu. Nový car Alexandr II. Nikolajevič, který vládl od roku 1855 provedl hluboké reformy samoděržaví. V roce 1861 bylo zrušeno nevolnictví, byla provedena správní reforma, změněn právní a soudní systém, modernizována armáda, byly položeny nové základy budování průmyslu. Do země začal proudit zahraniční kapitál, který využíval levnou pracovní sílu a přispěl tak k rozvoji Ruska. Na konci 19. století sice Rusko v objemu výroby stále zaostávalo za rozvinutými zeměmi, ovšem v tempu průmyslového rozvoje je převyšovalo. Velkým tempem se rozvíjel i těžební průmysl, došlo k výstavbě velkého množství železničních tratí z nichž velký význam měla zejména Transsibiřská magistrála.